Nikdy mě nenapadlo, že opustím svůj rodnej Mělník. A už vůbec mě nenapadlo, že se odstěhuju do Prahy. Praha je nádherná, ale Mělník pro mě byl vždycky něčím “víc”. Milovala jsem to ticho, když jsem vystoupila z večerního autobusu, prázdný chodníky, když jsem naopak na autobus ráno šla, kokrhající kohouty a sámošku, kde měli otevřeno už od 5 a vždycky mi na cestu prodali koblihu s meruňkovou marmeládou. Výhled na soutok, zapadající slunce za Řípem, vinobraní ..

A teď jsem tady, v Praze. A víte co?

Zamilovávám se.

Jako jsem milovala ten neuvěřitelnej mělnickej klid, začínám milovat pražskej shon. Ty pohledy po-ránu-vyvoranejch lidí v tramvaji, kouřící se kelímky s kafem, spěch, shon, kterej je ale takovej sympatickej. Jinej, než jakej si ho představuju v doopravdickym životě.

Je vlastně až s podivem, jak rychle jste schopný se odpoutat od něčeho, s čím nejste dlouhodobě spokojený. Je to asi nějaká automatická obrana těla. Mozek se s informací, že přijde radikální krok, smíří ještě dávno předtím, než to nastane. Uvažujete nad různejma možnostma, představujete si všechny možný způsoby vaší budoucnosti, co bude dál?

„Vážně to takhle chci až do konce života?“

A pak z vás ty slova, který nemůžete (a neumíte) vzít zpět, prostě vyletěj. Tak moc jsem se bála, že to bude největší chyba v mým životě a vnímám jen úlevu. Oboustrannou. V to doufám. Vím to. Protože stejně postupně jako se do mýho srdce obtiskávaj jednotlivý pražský uličky, se tam totiž obtiskává i někdo další.

Neplánovala jsem to, ale tyhle věci neplánujete nikdy. A co je na tom nejlepší? Je to přesně tak, jak jsem si kdysi vysnila. To dokonalý, co přijde a vy jste tím úplně pohlcený. Nevnímáte nic jinýho. Nedokážete se soustředit, jen hodiny čumíte do blba. A čekáte na každou zprávu. Zprávu, která upokojí vaše vnitřní obavy, že stejně rychle jako to přišlo, tak to i odejde. Ještě to neodešlo. Nesmí to nikdy odejít.

Něco ztrácíte, ale něco získáváte.

Do dneška se vlastně děsně stydím. Stydím se za to, že jsem zapomněla na kámoše. Soustředila jsem se jen na to, jak “to” sama zvládnu. A je úplně vynechala. A přišlo jich tolik. Tolik kamarádů a známých se nabídlo, že mi pomůžou, že mě podpořej, že jim nejsem lhostejná. Díky nim mám vlastně kde bydlet, co jíst a pít o víkendy a v čem odstěhovat celej svůj dosavadní život. A to je taky občas fajn si připomínat.

Ale dost romantický melanchonie.

Je ze mě Pražačka a náležitě si to užívám! Mám totiž takovejch možností, že můžu prožít dvacet pražskejch životů a stejně všechno nestihnu. S tím se taky učím žít. Že nemůžu bejt prostě všude. Nevýhoda plynoucí z mý (prudérní) potřeby furt něco dělat a nikdy nevypnout. Důležitý je, že trávíte čas s lidma, se kterejma chcete a kde chcete. A víc vlastně ke štěstí nepotřebujete.

Navštívila jsem toho tolik! A každej den objevuju něco novýho. Nový kavárny, restaurace, místa, kde se můžu projet na longboardu … Ale paradoxně nejsilnějším “pražským” zážitkem pro mě byla procházka skrz Karlínský tunel. Nápis “neboj”, kterej je vysprejovanej nad vchodem z Karlína, je totiž fakt poetickej. Páč já se bojim. Bojim se všeho, co má přijít a přichází. Ale nejsem na to sama. Už ne. <3

Ňuf.

Ale zpátky k těm místům. Nejskořicovější ovesnou kaši s ovocem a javorovým sirupem vám udělám já, pro tu nemusíte nikam chodit. (a platit obligátních pražských 150 Kč za snídani + 65 Kč za flat white, ehm.) Kaše mě s podzimem zas chytly (stejně jako fialový rtěnky a deky kolem krku). To jste ale určitě slyšet nechtěli. Ok, ok, už se k tomu dostáváme ..

Nejlepší šnyt na stojáka si dáte v Lokále, horký kakao v mamacoffee v Karlíně, espresso s tonicem v Cafe Jen a decku červenýho (i po zavíračce) si objednejte v Mém šálku kávy.

A když nemáte náladu na konverzaci s lidma, zalezte si do koutku, otevřete si červený doma (btw. proč piju zásadně červený? páč se přece nemusí chladit, dá rozum ne?) a pusťte se do čtení dobrejch knih.

No jo, ale jakejch?

Moc mě bavil Kosmounat z Čech. Tu si fakt musíte přečíst. Výbornej sci-fi příběh, kterej vlastně tak sci-fi není. Mimozemšťani a jeden tvrdohlavej Čech, kterej si jde za svým snem a neptá se ostatních na názor. Nutella, tatranky a chlupatý nohy included. Je to až neuvěřitelný, jak mě Jaroslav Kalfař nadchnul. Pět hvězdiček a ruku do ohně!

Podobně je na tom vlastně i Anna Bolavá a její titul Ke dnu. To je takový ideální podzimní čtení. Pochmurný, studený a až neuvěřitelně “syrový”. Jestli máte rádi seriál Pustina, tak tohle musíte!

Co mě ale baví právě teď? Martin Váša a jeho knižní debut Dělám si to sám. Sedmadvacetiletej gay, žijící v Praze. Živí se psaním, chodí do posilky a pije jen nadepsané kafe ze Starbucksu. Trefný, výstižný a pražský deníkový zápisky. Dekadence jak vyšitá. A asi proto mě to tak baví. Zkuste to taky, kdyžtak to bude na mě.

Malej ad. Všechny tyhle knížky pořídíš na Dobrejch knihách. Dá rozum, ne? Chceš slevu? Napiš. Rozmyslím si to. :)

Jo a cupcakes?

Peču! Ale jen tam, kde mi poskytnou troubu! Tu svoji totiž budu mít až od 1. října. Nicméně odvážně jsem si hned na 14.10. naplánovala kurz pečení a zdobení, takže jestli se se mnou chceš připít rumem (páč do těsta stejně patří), tak se přihlaš tady.

Takže tak. Jsem Pražačka, o víkendu se stěhuju do mého vysněného vinohradského pokoje (s dřevěnejma parketama a stojacím zrcadlem) a nemůžu se dočkat toho všeho, co mě čeká (a doufám, že nemine) <3

Share: